Poslední místo

Jak se smířit se ztrátou ve světě bez společného náboženského či filozofického rámce? Nové rozšíření vratislavického hřbitova nabízí odpověď v podobě konejšivé architektury – prostoru, který kombinuje důstojnost a naději, aniž by se opíral o tradiční symboliku. Citlivé úpravy hřbitova zahrnují místa pro rozptyl, vsyp a pietní místo pro nenarozené děti.

Na kruhové rozptylové loučce, obklopené hájem pamětních loučí, se prolíná cyklická povaha života se vzpomínkou na zesnulé. Žulový obřadní stůl, vytesaný z kamene Jizerských hor, slouží jako ústřední bod posledního rozloučení. V háji lze zapálit broušenou lucernu, která po dotyku svítí 72 hodin – podoba rituálu, který spojuje památku a naději.

V zadní části hřbitova leží vsypové loučky, kde se ukládají zpopelněné ostatky pod udržovaný trávník. Vedle nich se nachází pietní místo pod korunou břízy – prostor ticha a rozloučení pro rodiny, které ztratily nenarozené dítě. Památník z rozpůleného kamene, doplněný lavičkou, nabízí intimní zákoutí, kde se vzpomínky proměňují v symboly smíření. Celý prostor je rámován vodním prvkem zrcadlícím oblohu, která tu zůstává jediným svědkem času.

Toto místo oslavuje přirozený koloběh života a smrt jako součást cesty. Konejšivá architektura dává záruku, že vzpomínky nezmizí – zůstávají živé, zakotvené v prostoru, který léčí.