Mezi architekturou a fotografií: Rozhovor s Alexandrou Timpau

Když mluvíte s Alexandrou Timpau, rychle pochopíte, že fotografie a architektura nejsou dvě oddělené profese, ale dva pohledy, které se propojují v jeden způsob vidění. Pochází z Rumunska a už více než čtrnáct let žije v České republice. Je architektkou i fotografkou architektury – člověkem, který nikdy úplně neopustil jedno povolání kvůli druhému, ale našel mezi nimi přirozený přechod.

„Vizuální umění mě vždy přitahovalo,“ vysvětluje. „Fotografie byla přítomná už na střední škole. Ale nikdy nepřišel jasný zlom od architektury. I dnes se pořád cítím spíš jako architektka, která fotografuje, než jako fotografka.“

Dlouhý přechod

Přesun od navrhování ke zaznamenávání staveb trval téměř deset let. Když pracovala v Praze, začala Alexandra fotografovat projekty pro ateliér, ve kterém působila, a postupně i pro další architekty. To, co zpočátku bylo jen doplňkovou činností, se pomalu proměnilo v plnohodnotné povolání, které zabíralo stejně času i energie jako samotná architektura.

„Dělala jsem obojí sedm, možná osm let,“ vzpomíná. „Nakonec jsem si uvědomila, že se fotografie stala mou prací.“

Vidět očima druhých

Alexandru fascinuje nejen samotné prostředí, ale i lidé, kteří v něm žijí. Při zakázkách často tráví celý den s klienty, které mnohdy potkává poprvé přímo na místě.

„Oni ten dům znají způsobem, jakým ho já nikdy nepoznám,“ říká. „Mohu tam být celý týden, ale právě klient mě provází jeho skrytým životem.“

Tento proces – prožít dům jak skrze objektiv, tak očima jeho obyvatel – proměňuje každý projekt v mnohovrstevnaté setkání s prostorem.

Dům, který ještě není hotový

Z mnoha zkušeností Alexandra nejraději vzpomíná na dům slovenského architekta Jana Studeného v obci Pernek severně od Bratislavy, navržený pro jeho sestru. Dům je dodnes nedokončený, pohybuje se někde mezi staveništěm a domovem.

„Miluji fotografovat stavby ve fázi výstavby,“ vysvětluje. „Tenhle dům si stále nesl surovou estetiku, kterou mám ráda – odkryté detaily, nedokončené povrchy – a zároveň byl živý, naplněný teplem, rodinou a zvířaty pobíhajícími po zahradě.“

Napětí mezi drsností staveniště a radostí každodenního života na ni udělalo silný dojem: „Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem cítila téměř dětské nadšení od rána do večera.“

Vášeň pro zapomenuté stavby

Vedle zakázek se Alexandra věnuje i osobním projektům. V současnosti mapuje utilitární stavby po celé České republice – sýpky, stodoly, skladiště. Mnohé z nich nikdy nebyly navrženy s ohledem na krásu, přesto v sobě nesou strohou, náhodnou eleganci.

„Pořád si je ukládám do Google Maps,“ přiznává s úsměvem. „Možná brzy zmizí, ale pro mě jsou neuvěřitelně krásné.“

Místa, která vyčnívají

Na otázku, jaká místa má v Česku nejraději, jmenuje Alexandra dvě, která jí utkvěla v paměti.

„Pro mě je to nejvýraznější stavba v zemi. Způsob, jakým se propojuje s krajinou, je naprosto mimořádný,“ říká o Ještědu.

Zmiňuje také lávku HoLka v Praze – příklad utilitární infrastruktury, která se proměnila v opravdové místo, kam lidé nepřicházejí jen přejít, ale také se zastavit a užít si výhled.

Co dělá místo vzácným?

Otázka po definici „vzácného místa“ stojí v centru našeho projektu. Alexandrova odpověď je prostá, ale hluboká:

„Vzácné místo je takové, kde si vytvoříte vzpomínky, které byste jinde vytvořit nemohli. Nezáleží na tom, jestli jde o most, stodolu nebo hotelový pokoj – důležité je, že odcházíte s něčím, co zůstane nezapomenutelné.“

Profil

Alexandra Timpau (nar. Rumunsko) je architektka a fotografka žijící v České republice. Vystudovala architekturu a postupně se přesunula k fotografii architektury, ve které dnes spolupracuje s předními evropskými ateliéry i soukromými klienty. Její osobní projekty se často zaměřují na nedokončené stavby a opomíjené utilitární objekty, v nichž odhaluje nečekanou krásu syrových a funkčních forem.