Dolní Vítkovice
Ocelové srdce, které nepřestává bít.
Stojím v prostoru pod bývalými vysokými pecemi 4 a 6 a nad sebou sleduji ohromný kolos hmoty. Propletenec železných potrubí nejrůznějších velikostí a tvarů na mě působí jako živoucí organismus. Organismus, kterým místo krve v minulosti protékala rozžhavená ruda a jehož srdce stále ještě poklidně bije někde hluboko pod betonovým povrchem.
V době, kdy tyto tepny plnily produkty vzdejšího průmyslu, se země otřásala pod zásahy těžké techniky a ve vzduchu byl cítit štiplavý kouř. Ocitla jsem se v jedné z nejpůsobivějších průmyslových oblastí, která po 26 letech od ukončení svého provozu naplňuje svůj široký kulturní potenciál: železárenské oblasti Dolní Vítkovice, aneb Ostravských Hradčan.
V roce 2002 byla celá oblast prohlášena za kulturní památku a od té doby se zde začaly dít divy. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou Vítkovice časovou kapslí uchovávající vzpomínky na tvrdou dřinu místních dělníků. Prozkoumáme-li však celou oblast hlouběji, zjistíme, že se zde za posledních 20 let povedlo provést několik úchvatných revitalizací, které dodávají Vítkovicím nevyslovitelně na přitažlivosti.
Za závojem dřiny
Dolní Vítkovice jsou labyrint. Neskutečně rozsáhlý labyrint, ve kterém se ukrývají klenoty současné architektury, designu či gastronomie. Aby návštěvník skutečně poznal sílu tohoto místa, musí se v něm ztratit, a pochopit tak jeho složitou krásu.
Ztrácím se tedy. Procházím pod nosníky, které zde byly už v dobách, kdy Vítkovice denně produkovaly obrovské množství železa, oceli a plynu. Toto místo nese jen drobné náznaky toho, že jde o zpřístupněnou památku. Cítím se až nepatřičně – a male. Za každým rohem na mě čeká další kolos, jehož tuny a tuny hmoty se nade mnou tyčí vysoko do nebe. Míjím několik vysokých pecí, z nichž poslední vyhasla v září 1998. Připadá mi až neuvěřitelné, co jsou lidé schopni vybudovat. A následně, jak je možné původní architekturu adaptovat k novému účelu. Tato myšlenka mě napadla, protože zrovna dorážím ke Gongu – bývalému plynojemu, dnes přeměněnému na sál, který pojme až dva a půl tisíce návštěvníků.
Vítkovice s nadhledem
Tam, kde se kdysi ozývaly zvuky neutuchající těžké dřiny, se dnes nese ticho – občas vyrušené divadelními replikami, tóny hudby nebo smíchem návštěvníků. A to i z jednoho z nejzajímavějších vyhlídkových bodů v celém Česku.
Bývalá vysoká pec nesoucí označení číslo 1 byla přeměněna pod vedením ateliéru Josefa Pleskota - a získala nové označení Bolt Tower. Výtahem vyjíždím vysoko nad ostatní střechy severomoravské perly, jakou Ostrava je. Vítá mě neskutečný výhled. Ve výšce fouká vítr, ale to mě nezastaví vystoupat ještě o několik pater. Chodit po nově zrekonstruovaných lávkách na vysoké peci, ve které se kdysi tavily tuny železa, a sledovat při tom hemžení hluboko pode mnou ve zbytku Vítkovic, je zážitek.
Je zima, a tak se odebírám směrem domů. Škoda. Vítkovice toho mají spoustu co nabídnout. Nejsem tady naposledy – tento důkaz o nezlomném duchu člověka bude stát za to prozkoumat o dost víc.
Foto: Jiří Zerzoň, Tomáš Souček
Zdroj: DOV