„Architektura vám do ničeho nemluví,“ říká Petr Polák

Když jsme si domlouvali rozhovor, tušila jsem, že to nebude jen o objektivech a technice. Mluvili jsme o tichu, o ranním světle dopadajícím na fasádu a o tom, jaké to je – být celý den s jednou stavbou. Fotograf Petr Polák se architektuře nevěnuje jen jako motivu, ale jako partnerovi v rozhovoru. Tichému, důslednému a dlouhému.

Jak jste se dostal k fotografii? Byl tam nějaký konkrétní impuls?

„Fotím od základky. První foťák jsem si koupil za peníze z prodané motorky. Nebyl tam žádný zásadní moment – spíš přirozená potřeba pozorovat a zaznamenávat. Později jsem to částečně studoval a dnes je to moje profese.“

A proč právě architektura?

„To vím přesně. Moje kamarádka pracovala ve studiu Fránek a doporučila mě jako fotografa pro dvě jejich nové realizace – kostely v Černošicích a Litomyšli. Najednou jsem stál sám v dokončených stavbách, měl čas, klid, a mohl se do nich ponořit. Byl to zážitek, který mě úplně pohltil. Od té doby vím, že tohle je ono.“

Co vás na focení architektury přitahuje?

„Architektura vám do ničeho nemluví. Je to svoboda – není tam tým, produkce, organizace. Jen vy a stavba. A ticho mezi vámi. Fascinuje mě na tom právě ta možnost být s tím objektem sám a přemýšlet nad tím, jak ho uchopit.“

Věnujete se i interiérům?

„Ano, ale víc mě baví exteriéry. Obzvlášť stavby zasazené do krajiny. Když kolem nich můžu chodit, čekat na správné světlo, sledovat, jak se mění. Často strávím s jednou stavbou celý den – od rána do večera. Každá fasáda potřebuje své světlo.“

Který projekt vám zůstal nejvíc v hlavě?

„Poslední roky jsem často jezdil do Karlových Varů, kde jsem dokumentoval rekonstrukci Císařských lázní. Nejen focením – vznikl z toho i krátký film. Vracel jsem se tam během roku, natáčel staveniště, rozhovory, expozice. Byl to dlouhý, silný proces.“

A co místo samotné? Stává se vám, že někam přijedete a zůstanete stát v úžasu?

„Ano. Někdy mě ohromí samotné místo. Třeba nedávno – dům v Černošicích postavený na prudkém svahu. Nedovedl jsem si představit, že tam vůbec může něco stát. Ale architekti si s tím poradili. Tyto extrémní podmínky mě baví.“

Na čem pracujete teď? Máte nějaký osobní projekt?

„Ano, spolu s kolegou Lukášem Pumprem jsme vytvořili blog Na Okraj, který se věnuje lidem, kteří opustili město a zakořenili na venkově. Nejde jen o útěk z města, ale o úplnou proměnu způsobu života. Tito lidé pozvolna nahrazují generaci chalupářů a formují novou tvář českých vesnic.

Blog je takovým kukátkem do mikrosvěta jednotlivých rodin – sledujeme, jak bydlí, co je k tomu vedlo, jak přemýšlejí o prostoru a domově. Z tohoto blogu teď vzniká i kniha, kde působím jako fotograf. Nejde o klasickou architekturu, ale o domovy s duší – většinou pečlivě opravené chalupy s výraznou osobností.“

To zní jako projekt s velkým přesahem. Máte jich víc?

„Ano. Už od vysoké školy se věnuju i focení přístaveb rodinných domů – nedostavěných, improvizovaných, bizarních. Je to takový český fenomén, který odhaluje mnohé o našem vztahu k prostoru a plánování. Mám jich nafocených asi stovku, ale zatím leží v šuplíku.“

A co by byl váš sen – projekt, který byste si přál jednou fotit?

„Rád bych fotil v zahraničí. Něco většího, zasazeného do krajiny – třeba infrastrukturu, vodní díla, švýcarské nebo rakouské krajiny. Místa, kde se člověk musel přizpůsobit terénu, ne ho překonat.“

Máte v Česku místo, ke kterému se vracíte? Něco osobního?

„Nedávno jsme se s rodinou odstěhovali z města na menší město, odkud pocházím. Teď rekonstruujeme dům, spolupracujeme s architektem. A v okolí jsou Brdy – lesy, louky, světlo. Tam se cítím doma. A pak ještě jedno místo v Řecku, odkud má žena kořeny. Ale nejvíc mi dává klid právě ten les.“