Architektura s duší místa

Když začne mluvit o architektuře, rychle pochopíte, že ji vnímá jako něco živého a neustále se vyvíjejícího. Dana Lošťáková z brněnského Atelieru 99 věří, že dobrá stavba musí mít vlastní charakter. Ne ten, který vás okamžitě ohromí, ale ten, díky němuž v prostoru zůstanete déle, než jste původně plánovali.

Když místo určuje, co vznikne

Každý projekt podle ní začíná jedním krokem – cestou na místo. „Místo je pro architekturu zásadní. Vždycky z něj vycházíme. Někdy nás ovlivní tak silně, že se stane přirozeným limitem návrhu,“ říká.

Když stojí na prázdném pozemku, hledá spíš atmosféru než ideální výhled. „Každé místo vyzařuje nějakou energii. V některých se cítíte dobře, ani nevíte proč. Jinde tušíte, že si žádá změnu – třeba drobnou stavbu, která prostor doplní.“

A dodává, že se snaží stavět s respektem. „Je mi líto, když mizí volné plochy v krajině. Stavba musí být natolik dobrá, aby byla lepší než to, co tam bylo předtím.“ V Ateliéru 99 se podle ní dostávají k větším a významnějším zakázkám, a o to víc nad každou stavbou přemýšlejí – co do krajiny přináší, jak ji mění a zda má skutečný smysl.

Kruhová školka: propojení dětství a stáří

Jedním z projektů, o kterém mluví s největším nadšením, je mateřská škola v areálu Domova pro seniory v Brně-Vinohradech. Kruhová budova obklopená vzrostlými stromy má ambici propojovat generace.

„Pozemek byl krásný a velký, ale senioři ho vlastně nevyužívali. Město Brno přišlo se záměrem vybudovat zde školku, a nás napadlo propojit dětský svět se seniorským. Senioři by mohli chodit číst dětem, děti naopak občas vystoupit v domově. Přijde mi to obohacující pro všechny strany,“ vysvětluje Lošťáková.

Zahradu pojala krajinná architektka Lucie Langová jako hravou sluneční soustavu – školka představuje slunce a kolem ní obíhají jednotlivé „planety“, kruhové herní světy. „Současná architektura a dětská představivost se dají krásně skloubit. To mě na tom bavilo nejvíc,“ dodává.

Škola pro autistické děti: prostor šitý na míru

Dalším silným projektem je škola a mateřská škola pro děti s poruchou autistického spektra. „Spolupráce s pedagogy byla neuvěřitelně inspirativní,“ říká. „Popisovali nám do detailu, co potřebují. Každé dítě má svého učitele i zázemí, kam se může přesunout, když potřebuje klid. Je to architektura úplně jiná než běžná škola – funguje podle rytmu dětí, ne podle předpisů.“

Obnova funkcionalistického krematoria v Olomouci

Současně Lošťáková pracuje na rekonstrukci olomouckého krematoria, které představuje kvalitní příklad rané funkcionalistické architektury v regionu.

„Po letech necitlivých zásahů a chátrání se snažíme objekt očistit a vrátit mu důstojnost a eleganci,“ vysvětluje. „Byla to práce v archivech, pátrání po detailech, ale také spolupráce s památkáři. Když se podaří skloubit novou funkci s původní kvalitou, je to největší odměna.“

Brno: město, které čeká na druhý dech

Jedním z veřejných projektů, který se stal součástí městského života, je nová plavecká hala Za Lužánkami v Brně.

„Chtěli jsme, aby navazovala na původní areál – tvarem i logikou. Původní bazén 50m je zastřešen charakteristickou příhradovou konstrukcí, která se propisuje i na venek, takže jsme na ni odkazovali i u nové haly,“ popisuje architektka. „Nešlo nám o prvoplánové efekty, ale o pochopení urbanistického konceptu, který už v tom území byl a o jeho citlivé doplnění. Hala je navržená tak, aby působila přirozeně, ne aby konkurovala svému okolí.“

Když mluví o Brně, je znát, že ho má ráda – a zároveň že by mu přála víc odvahy. „Areál lázní v Zábrdovicích je zajímavý, ale desítky let chátrá. Město zkoušelo různé záměry, nic se nedotáhlo. Je to obrovská škoda. Stejně tak pošta od Bohuslava Fuchse u nádraží – architektonicky výjimečná, ale v současnosti bez života.“

Když architektura vypráví tiše

Velkou inspirací je pro Danu Lošťákovou kostel blažené Marie Restituty na Lesné od architekta Marka Štěpána. „Je to drobná, ale neobyčejně silná stavba. Jednoduchý tvar, zvonice, kruhové okno objímající celý válec. V sídlištním kontextu působí civilně, a přesto posvátně.“

A když má zmínit místo mimo Česko, které v ní zanechalo stopu, bez váhání říká: „Švýcarsko. Jejich muzea jsou neuvěřitelná – například přístavba Národního muzea v Curychu, kde beton působí jako krystal. A muzeum čokolády poblíž Curychu? To je čistá řemeslná poezie.“

Architektura jako rovnováha

Ať už mluví o školce, bazénu nebo krematoriu, ve všem, co dělá, je přítomná jedna idea – rovnováha.

„Prostor má být harmonický, prostý a plný světla. Když se člověk v architektuře cítí dobře a ani neví proč, pak to funguje,“ uzavírá.